Jméno: Rionel [Rioneru], ale používá Rion
Příjmení: nemá
Přezdívka: všem se představuje jako Rion
Věk: kolem 18-ti let, narodila se, když kolem ležel sníh
Pohlaví: žena
Cech: Fairy Tail
Třída: D-rank
Sen
Nemá moc snů...snad jenom, aby se jí lidé nebáli a ona mohla být normální? Chtěla by se pomstít svým rodičům, kdyby někdy zjistila, kdo byli. Dále je její cíl stát se co nejmocnějším mágem a ovládnout všechna umění Železného Drakobijce. Ale někdy si přeje, aby prostě dokázala 'neviditelná' pro ostatní jen tak chodit kolem, aniž by si jí někdo všímal.
Zdravotní potíže a fobie
Je poměrně odolná. I přes to, že v dětství měla spousty zlomenin, na těle má nespočet jizev, tak nikdy nebyla nemocná. Dále je zde její zásoba magické síly. Není malá nebo velká, ani přesně neví...Ale problém je, že pokud ji používá hodně a poměrně dlouho (může to být i třeba jenom kouzlo, při kterém si člověk nevšimne úbytku energie), najednou se jí přístup k té energii zablokuje a strašně zeslábne. Má to z toho, že se často přetěžovala a byla několikrát na pokraji smrti z nedostatku magie a tak si její tělo vybudovalo reflex, že jí odepře přístup k síle. Někdy je to tak silné, že dostane záchvat, upadne do kómatu a není vyloučené, že by mohla umřít. Ale to je asi tak vše, co o jejím zdravotním stavu můžete poznat.
Nijak z davu nevyčnívá, maximálně svojí úctyhodnou výškou, která činí více jak 178 cm. Je štíhlá a celkem vyvinutá v ženském směru. Také je poměrně svalnatá. Má spíše kratší vlasy tmavě černé barvy, která na slunci může házet tmavomodré odlesky. Má lehké oblečení, jež činí něco jako hábit/plášť bez rukávů. Záda má z půlky odhalené. U krku má límec na stojato a na rukou má černé rukavice. Pod tím má černé přilehlé kalhoty.. Často na ní můžete i vidět nějaké obvazy, většinou kolem levého zápěstí a někdy i na rameni. Když se jí zahledíte do obličeje, spatříte sněhově šedo-modré oči zářící i v noci. Má sice trochu bledší pleť, ale k tomu má i světlé rty a obyčejný nos. Boty nenosí, nejraději se pohybuje naboso, ale když si je musí vzít, má takové pevnější, stejné barvy jako oblečení, které mají každá dvě přezky a u kolenou ocel. Na pravé lopatce má černý znak Fairy Tailu, který jde vidět cca z půlky. Jako jediný 'doplněk' má na krku na černé šňůrce křišťálovou dýku. Je malá, asi tak 7 cm dlouhá ze zvláštního černého křišťálu, který je nerozbitný...Nebo zatím se ještě nerozbil. A taky je ta dýka ostrá. Pod vším tím má na těle nespočet jizev. Některé jsou řezné, jiné jsou spáleniny a další odřeniny. Také má však dvě jizvy, které jsou velmi hrozivé. Jedna se jí táhne přes záda, od levého ramene až ke kostrči, kde jde nad zadkem přes pravý bok až skoro k pupíku. Jde vidět, že ji někdo udělal schválně takovouhle. A ta druhá je na její hrudi, pod pravou klíční kostí. Někdo jí do těla vyryl nožem znak 死 [Shi-Smrt] veliký jako pěst. Na první pohled to vypadá jako popálenina, ale když se člověk podívá blíž, jde vidět velmi zřetelná jizva ve tvaru znaku.
Je vůči svému okolí poměrně lhostejná. Ráda občas jenom tak sedí a pozoruje děj kolem sebe. Tím vyplývá, že je k ostatním chladná a odtažitá. Drží si svá tajemství a nevyžaduje taje jiných. Nemluví moc, ale dokáže odpovědět i více než jenom jedním slovem.Nejčasněji nějakou sarkastickou poznámkou, nevadí jí urážet ostatní. Nerada přijímá rozkazy, ale když je to od někoho nadřízeného, tak poslechne. Nikdy by neodmítla souboj, tedy pokud ho zrovna nevyvolá, což je poměrně časté řešení jejích hádek. Nejraději pracuje sólo, ale když to situace vyžaduje, dokáže celkem i spolupracovat. Avšak nerada chodí někam ve více lidech, jelikož si pak připadá divně. Urážky na ni směřované si nijak moc nebere, spíš na ně s posměchem reaguje. Dokáže jí nakrknout, když jí někdo sebere její jídlo, i kdyby to měl být kovový šroub. Pak nemá ráda lidi, kteří si o sobě myslí bůhvíjak nejsou úžasní. Nemá ráda ani takové ty holčičí věci. Ráda se chová jako kluk a vyhovuje jí to. Když ji někdo naštve, dokáže tu zášť v sobě držet poměrně dlouho. A pokud se s ní chcete spřátelit, musíte si dát bacha, jestli to myslí vážně. Nerada si k sobě někoho pouští blíž, jelikož ví jaké to je, někoho ztratit.
Ale snaží se být otevřená a když je někdo hodně podobný jako ona, tolik se nebrání nějakému sblížení. Jiné drakobijce už docela zvládá a s dávkou nadsázky by se dalo říct že se o ně i zajímá.
Další zajímavostí její povahy je to, že v sobě má pudy a instinkty šelmy. Občas, když je třeba v úzkých, je slabá, nebo je v nějaké špatné situaci, umí v sobě spustit něco jako šelmu. V tuhle chvíli se také může zdát, že je silnější a rychlejší, ale nějakým nevysvětlitelným způsobem používá svoji magii, aby se takhle zlepšila. Velmi ji to unavuje, takže se to stává jenom ve výjimečných situacích. Trochu jí z toho přeskočí a neovládá se, její pudy jsou potlačené, takže je nebojí více ublížit, dokonce by si ani nemusela uvědomit koho zraní. V takové chvíli jí nepomůže snad nic, možná jenom nějaký obrovský šok (třeba elektrický) nebo by musela počkat, dokud nezkolabuje z nedostatku magické energie.
Je levačka, ale dokáže pracovat s pravou rukou téměř stejně dobře jako levou.
Ač se to může zdát jako něco, co k její povaze nesedí, má nějaký instinkt zastávat se slabších. Ne vždy, ale když by si partička mágů dovolovala na stařenku, asi nezůstane jen tak stát, ale nakope jim zadky.
Oblíbené a neoblíbené
Počínaje tím, co miluje, patří sem určitě kov. Pořád ho jí a žužlá, hraje si s ním, a kdo ví co dalšího. Dále má ráda přírodu, vodopády a malování. Obdivuje, když má někdo pro něco talent, obzvláště pokud je to nějaké umělectví. Sama kreslí celkem dost dobře, i když nikdo moc neviděl její obrázky. Jinak krom železa miluje maliny a čokoládové tyčinky. Je hodně věcí, co nemá ráda a lezou jí krkem, ale je něco co doopravdy nesnáší? To asi zatím neví ani ona sama. Možná jen nějaké stísněné prostory...?
Koníčky
Patří mezi ně spousta věcí, ale to, co dělá nejčastěji, jé trénink, kreslení, pojídání kovových věcí a vymýšlení různých rychlých zakončení soubojů. Když má čas, tak si trénuje jak magii, tak jenom své tělo. Když se nudí, tak si vytáhne papír a tužku a něco začne malovat. Dále, jelikož miluje kov, tak ji vidíte něco žužlat a chroupat. Často také hodně očichává věci, neboť je to po očích druhý její nejlepší smysl. Ale taky se ráda jen tak fláká, leží někde na větvi ve stínu koruny stromu a třeba si dělá srandičky z nich netušících kolemjdoucích, když po nich něco hází...
Exceed
Jméno: Kaen (ale někdy mu Rion říká Shiro kvůli jeho bílému ocasu a uším)
Věk: možná rok
Pohlaví: samec
Kaen je sice malý a mladý Exceed, ale chová se velice sofistikovaně. Potrpí si na vychování, což Rion často připomíná. Učí se velmi rychle a je opravdu chytrý. Někdy až moc, protože se z něho stává dost cynik. Do bojů se nevrhá, raději si někde v ústraní olizuje tlapku a vše pozoruje na první pohled znuděně, avšak velice pozorně.
Typ magie: 鉄の滅竜魔法 Tetsu no Metsuryū Mahō (Železná Drakobijecká Magie)
Schopnosti magie
Drakobijecká magie je typ Ztracené Magie, která uživateli umožňuje přeměnit části jejich těla v dračí. Uživatel může použít svůj element, který ovládá, a využít jej jak k útoku, tak k obraně. Mohou svoji magickou sílu doplňovat konzumací svého elementu. Ohnivý Drakobijec jí oheň atd. Drakobijec je imunní vůči svému elementu. Ale nemohou pojídat svůj vlastní element, který si vytvoří. Je známé, že mohou konzumovat i jiné elementy, než jsou ty jejich, a díky nim mohou kombinovat útoky, které se stávají silnějšími. Jsou zde dvě cesty, jak se drakobijcem stát. První způsob je učení u samotného draka. Tito mágové jsou takzvaná První Generace. Rion je Drakobijec První Generace. Druhá cesta, jak se jím stát, znamená, že si mág do svého těla musí implantovat dračí lacrimu a od té chvíle je považován za Druhou Generaci. Avšak je zde Třetí Generace, která zahrnuje obě předešlé cesty. Mág se učí jak u draka, tak má také implantovanou jeho lacrimu. Mág používající tuto magii má také velmi zlepšený čich a sluch, jako drak.
Kouzla
Jméno: 鉄竜の咆哮 Tetsuryū no Hōkō (Dech Železného Draka)
Magie: Tetsu no Metsuryū Mahō
Typ: útočné kouzlo
Popis: Je to Dračí Dech zahrnující element železa. Uživatel inhaluje poměrně velké množství vzduchu do plic a poté přistoupí k uvolnění velmi silného tornáda z jeho úst na soupeře. Při tomto útoku jsou ostré kovové střepy rozptýlené a dokáží skartovat a drtit tělo protivníka.
Jméno: 鉄竜剣 Tetsuryūken (Meč Železného Draka)
Magie: Tetsu no Metsuryū Mahō
Typ: útočné kouzlo
Popis: Uživatel je schopen přeměnit svoji ruku nebo nohu v ostrý meč, který může vzít jakoukoli podobu. Při trénování může uživatel tento meč oddělit od svého těla tak, že jej prodlouží a začne se zpět objevovat jeho ruka. Musí jej však držet pouze ten, kdo meč přivolal. Jakmile uživateli vypadne z ruky, scvrkne se po dvou vteřinách do tekuté létající koule železa, kterou si musí mág vzít zpět konzumací. Nedodá mu však sílu, spíš jenom navrátí, co sebrala. Samozřejmě ten meč může uživatel kdykoliv a jakkoliv měnit. Například, když nedáváte pozor, objeví se druhá čepel nebo vystřelí dlouhý hrot.
Jméno: 鉄竜の鱗 Tetsuryū no Uroko (Šupiny Železného Draka)
Magie: Tetsu no Metsuryū Mahō
Typ: obranné kouzlo
Popis: Uživatel je schopen pokrýt část svého těla (nebo celé tělo) ocelovými šupinami, které drasticky zvýší jak obranu, tak útok. Tyto šupiny jsou dost silné na to, aby roztříštily kámen nebo kosti, jsou odolné vůči obyčejnému ohni a jsou mnohem silnější než obyčejné železo a ocel.
Jméno: 鉄竜の鋼拳 Tetsuryū no Gō Ken (Ocelová Pěst Železného Draka)
Magie: Tetsu no Metsuryū Mahō
Typ: útočné kouzlo
Popis: Uživatel si pokryje ruku šupinami a poté udeří za pomoci magické síly do soupeře. Síla rány je s tímhle kouzlem několikanásobně vyšší.
Jméno: 滅竜奥義 業魔鉄螺線形 Metsuryū Ōgi: Gōma Tetsurasen (Tajné Drakobijecké Umění: Karma Démona: Ocelová Spirála)
Magie: Tetsu no Metsuryū Mahō
Typ: útočné kouzlo
Popis: Ultimátní a nejsilnější kouzlo ocelové drakobijky. Při shromáždění velikého množství energie Rion vyskočí do výšky a pod nohama se jí objeví veliká pečeť. Poté se začne točit a nohy se jí přemění v obří ocelový vrták. Velmi vysoká rychlost točení jí přidá obrovskou destruktivní sílu na ničení všeho, do čeho udeří.
Její největší specializace je její smyšlený druh bojového umění. Jelikož neměla nikoho, u koho by se učila, musela si ho vynalézt. Zaměřuje se především na rychlost a plynulý přechod mezi obranou a útokem. Její rychlost je opravdu překvapující, a když se vyhýbá útoku, vždy je to úplně těsně, aby byla ještě rychlejší. Než se nadějete, tak přechází do útoku a to tak, že to nezvládají ani její vrstevníci. Je celkem zdatná v boji s mečem. Opravdu by vás to překvapilo, že je poměrně mrštná. Její fyzická síla je také překvapující, jelikož dokáže být silnější jak spousta chlapů a její rány bolí a bývají do krve. Jinak toho až tolik neumí. Její magická síla je průměrná a nevyužívá ji tolik jako boj tělo na tělo, spíš jenom jako pomocnou ruku. Ještě by se k jejím schopnostem dalo přiřadit kreslení (kreslí opravdu moc pěkně) a možná ještě popichování lidí. Jako drakobijec má vylepšený sluch a obzvláště dobrý čich, který se jí často hodí a hodně ho používá. A k tomu všemu má vynikající zrak v noci. Vidí mnohem líp jak ostatní, ale na druhou stranu je pro ni nevýhodný například v boji, kdy je slunce za soupeřem.
Pohlaví: samec
Druh: Kovový Drak
Kinzoku je ohromný drak, který se honosí barvami od stříbrné až po černo-hnědou. Neví se, kolik mu je let a obecně o něm nikdo moc neví. Vychovával několik let malou Rion jako svoji vlastní a byl moc šťastný. Je velmi silný, i když asi nepatří mezi ty nejsilnější draky. Jeho vztahy s lidmi a okolním světem jsou nulové. Předtím, než se objevilo malé děvčátko, žil v utajení a nikdo o jeho existenci ani nevěděl. A když se rozloučili, odletěl pryč, aby opět mohl žít sám, nebo to jí alespoň řekl. Miluje kov a zvuk vodopádů. Je poměrně přátelský a klidný typ, i když se umí naštvat.
1. Kapitola – Jeden den života
Říká se, že sníh je magický, že zima je krásná a že když je vše pod studenou bílou pokrývkou, všichni se usmívají a všichni to obdivují. Nikdo si neuvědomuje, jak nebezpečná je zima, jak krutá a jak děsivá je. A doprostřed jedné ledové zimy začala křičet žena. Byla sama, její manžel byl někde v hospodě a ona mu byla ukradená. Dlouho prožívala agónii a párkrát by s jistotou mohla říct, že umře, ale po několika hodinách celá vyčerpaná padla zpět na svoji postel, kdy jí nějaká bába ukazovala miminko, holčičku...Jakmile si žena uvědomila, že to není chlapeček, zděsila se, protože jednou už se jí holčička narodila a...dožila se sotva pěti minut, než ji její manžel zabil, protože chtěl syna. Jen co žena nabrala sil, zabalila novorozeně do deky a vyběhla z domu. Nevěděla ještě, co bude dělat, ale bylo jí jisté, že žádný člověk v její vesnici dítě nepřijme a tak musela doufat, že jí bude nakloněn někdo velmi mocný, kdo by se o ni postaral. Běžela dlouho nocí a mrzla přitom. Běžela dlouho, prodírala se velikým lesem, až došla k místu, kde dvě hory tvořily hluboké, kryté údolí. Byla opravdu hluboká noc a nebe bylo zatažené, takže neviděla ani měsíc a hvězdy a byla ráda, že si ještě nezlomila kotník. Když sestupovala na dno údolí, začala slyšet dunění, zprvu tiché, ale postupně ho slyšela jasněji a hlasitěji. Když se ocitla až dole, všimla si, že je všude kolem harampádí v podobě různých železných věcí a věcí i z jiných kovů. Ozvalo se zaskřípění a něco se pohnulo. Jako by zavrčelo nějaké obrovitánské zvíře. Žena se lekla a rychle položila dítě na zem. O vteřinu později už šplhala nahoru a za chvíli byla pryč. Něco znovu zavrčelo a obrovská věc se sklonila k miminku, které sice bylo vzhůru, ale ani nepíplo. Přibližovala se k němu obrovská, kovově vypadající hlava, velká jako domek, která se těsně nad holčičkou zastavila. Otevřela tlamu a vycenila velké, šíleně ostré a děsivé zuby, delší než meče. Zavrčelo to, ale holčička se jenom zasmála a zvedla jednu ručku, jakoby se hlavy chtěla dotknout. Ozval se zvuk mísící hřmění a skřípání, které znělo jako smích. „Ty jsi mi ale odvážný mrňousek.“ Ozval se hluboký hlas. Nakonec to stvoření položilo hlavu vedle uzlíčku v dece a usnulo.
2. Kapitola – Drak jsem já
Hned druhý den svého života měla malá holčička milujícího otce. Staral se o ni, učil ji, cvičil ji a miloval ji. Kinzoku, Železný drak, byl jejím otcem, který jí dal jméno. Rionel [Rioneru]. Prvních pár měsíců se o ni staral jako se matka stará o novorozence, ale jakmile dokázala chodit, učil ji žít. Stala se z ní šelma. Drakovi bylo jedno, že je člověk, on z ní vychoval draka. Vždycky ji ráno probudil tím, že ji vysadil na nějakou velmi vysokou horu a ona měla do poledne slézt dolů. Zezačátku to pro ni bylo těžké, ale užívala si to. Milovala adrenalin v krvi, když kolem ní kroužili supy, kolem vyli vlci, nebo když musela přeskočit nějakou propast. Jelikož takhle začala žít už prakticky od narození, měla vynikající čich, sluch a zrak. Ten si v noci tak zdokonalila, že i když je jenom nepatrně vidět, dokáže se v klidu pohybovat. Naučila se lovit...ne za pomocí zbraní, ale zlomocí svého těla. Vždy se neslyšně prodírala lesem, a jakmile našla kořist v podobě jelena, laně, králíka či čehokoli jiného, vyšplhala na nejbližší strom a potichu se sunula nad kořist. Jakmile byla přímo nad ní, skočila a chytila ji. Než se stačilo zvíře vzpamatovat, už mělo buď zlomený vaz, prokousnutý krk, nebo zlomený ohryzek. Takhle se s Kinzokem dělila o jídlo. On jí na oplátku dával k jídlu železo či ocel...Žila šťastný život...když jí bylo pět let, drak jí začal učit magii. Naučila se vycítit tok své magické síly a použít ho. Několik měsíců jí zabralo, než se naučila tajemství většiny kouzel Železných Drakobijců. Samozřejmě ji otec varoval, že se kouzla může učit jenom za určitých podmínek, jako například její magická zásoba či ovládání magie. Tak se naučila tři kouzla. Avšak nedlouho poté, když se jednou ráno vzbudila, Kinzoku na ni čekal. To, co jí řekl, ji málem zabilo. „Rionel...jsi má dcera, i když nejsi mé krve. Miluji tě víc, než si dovedeš představit, ale teď musím jít. Jediné, o co tě žádám je, aby ses neptala proč.“ Rionel plakala, ale neptala se ho na důvod. Místo toho k němu přiběhla a objala mu čumák. Naposledy nasála jeho pach, on její a pak ho políbila. Drak ji jemně olízl, usmál se a vzlétl. Ještě než se však vzdálil, upustil jí do ruky malý balíček a otočil se k ní zády. Za pár vteřin byl pryč a Rionel byla zase sama. Když balíček otevřela, nalezla v něm černou křišťálovou dýku, která byla pěkně ostrá a dala si ji kolem krku, na památku.
3. Kapitola – Nesprávný čas a Nesprávné místo
Bylo jí zhruba šest, když se po asi měsíci putování pustinou ocitla v jakémsi malém městečku. Chodila od domu k domu a prosila, aby jí dali práci, jelikož nemá domov. Když už jí zbývaly asi jenom čtyři domy a začala ztrácet naději, nějaký muž otevřel dveře, na které zaklepala. Když ho požádala o práci, prohlédl si ji a nakonec kývl. Řekl jí, že ji bude brát jako svoji dceru, bude mladší sestrou jeho vlastní dcery a bude mu pomáhat lovit. Zároveň bude pomáhat jeho ženě, kdykoli bude potřebovat. Byla nadšená a souhlasila. Dostala teplou večeři, kterou neměla už věky, jelikož jí přišlo zbytečné si vařit jídlo, když může sežrat čerstvě zabitého jelena. Jejich dcera, Miria, byla asi desetiletá, plachá dívka, velmi krásná a velmi hodná. Vždycky byla na Rionel hodná a starala se o ni, když se na ní rodiče rozzlobili a bili jí. Rionel všechno připadalo normální, jako by to tak mělo být. Na denním pořádku bylo, že ji bili velmi často, zastávala všechny domácí práce, obstarávala jídlo a dělala vše, jako by byla otrok. Jelikož nikdy nežila jinak, jenom s drakem, myslela si, že takhle to chodí a nestěžovala si. Když jí bylo nějakých devět, Mirii bylo asi čtrnáct. Jednou si jí zavolal její otec k sobě do pokoje. Když přišla, očekávala výprask za něco. Například nechala jednu knihu zaprášenou, šmouhu na skle okna nebo něco podobného. Nebála se...moc...Byla připravená. Když otec vstal a šel jejím směrem, zatnula zuby, ale on kolem ní jenom prošel, zavřel dveře a zamkl. Tohle nikdy nedělá, vždy je nechá otevřené, aby všichni slyšeli její křik, když ji bije...Překvapilo jí to. Otec se zase posadil a tiše jí přikázal. „Svlékni se.“ Rionel nechápala, proč to po ní chce a když nic nedělala, hned jí přiletěla facka, až jí zrudla tvář. „Svlékni se.“ Řekl důrazněji a tentokrát se bez váhání začala svlékat. Nevěděla proč, ale cítila se divně. Ještě nikdy to po ní nikdo nechtěl a neznala ten pocit, když se stydí. Když byla nahá a stála tam, otec znovu promluvil. „Lehni si na postel.“ Rionel byla trochu vystrašená, ale lehla si. Cítila jeho pohled na svém těle. Už před pár týdny si začala všímat, že jí nepatrně rostou prsa. Nechápala, co po ní může ten muž chtít. Nakonec k ní přišel a chvíli si jí prohlížel. „Buď potichu...“ Zašeptal a sklonil se k ní. Přejel prstem po její hrudi, až se zachvěla. Pak sklonila tvář k její hrudi a políbil ji. Přejel dlaní po jejím těle a zastavil se dole, v jejím rozkroku. Kousla se do rtu, aby nevykřikla, protože začal něco dělat. Nechápala, co dělá, ale ihned poznala, vjemu se to líbí a že to jen tak nepřestane...překvapeně na něj koukla, když si rozepnul kalhoty a sundal si je...
Takhle to chodilo každý třetí den. Když se vzpírala, bil ji až do krve. Jednoho dne, kdy přišla zpátky do pokoje, ve kterém bydlela se svojí sestrou a měla obličej zakrvavený a pravděpodobně i zlomenou ruku, šaty roztrhané, Mirii to nepřekvapilo. Jenom se na ni rozpačitě pousmála a tiše jí řekla. „Nech ho, ať si dělá, co chce. Ušetříš si bolest...a po pár letech už ti to ani nebude tolik vadit.“ Vypadala, že se něčeho bojí a Rionel hned došlo, že to samé musí dělat i jí.
Dny se slévaly v týdny a ty v měsíce. Bylo to už pět let od doby, co tu začala žít a začala si uvědomovat, že tohle není v pořádku. Za tu dobu nasbírala nespočet jizev jak řezných, odřených, tak i spálených, měla za sebou víc jak padesát zlomených a znovu srostlých kostí. Občas chodila tajně ven a cvičila, jako kdysi cvičila se svým pravým tatínkem. Snažila se zesílit svá kouzla a pomalu se jí to i začalo dařit. Jednou, když drhla podlahu na chodbách, slyšela zase ty zvuky, kdy si otec vzal do pokoje Mirii. Matka nebyla doma, takže bylo jasné, že si vybere jednu z nich. Když však začala Miria křičet a po chvíli vyběhla z pokoje nahá a její otec za ní, s páskem v ruce, naštvala se. Měla ji moc ráda, ale už nesnesla pohled na to, jak ji bije. Rychle běžela do kuchyně a vzala veliký nůž. Když kolem ní proběhla její sestra, zastavila otce a zuřivě po něm máchla nožem. Minula a on přesunul svoji pozornost na ni. Začal na ní křičet a chytil jí ruce. Byl mnohem silnější než nějaké jedenáctileté děcko a hned jí vyrval z ruky nůž. Přitiskl ji k zemi a roztrhl ji košili. Sedl si na ni a ze stolu vedle stáhl šátek, kterým jí svázal ruce a přivázal je k trámu v kuchyni, takže se nemohla bránit. Vzal ten nůž a prohlédl si ho, ale nakonec ho odhodil a vytáhl svůj lovecký, který byl vždy šíleně ostrý. To bylo poprvé, co se Rionel tak bála, že si myslela, že z toho zešílí. Přitiskl jí nůž pod pravou klíční kost a začal jí něco rýt do kůže. Bylo to velmi hluboko a strašlivě to bolelo, až Rionel řvala, div že si plíce nevykřičela. Plakala, prosila, nadávala a křičela, snažila se vyprostit, ale on jí stále řezal do masa, dokud jí v něm nezůstal vyřezán znak 死 [Shi=Smrt]. Začal se smát jako šílenec a vypadalo to, že jí chce udělat ještě něco, když Rionel zahlédla, jak přiběhla Miria. Usmála se na ni a věděla, že jí pomůže, ale ona se místo toho jenom otočila a rychle utekla někam pryč, mimo dům. To jí zaskočilo. Věřila jí. Věděla, že se na ní může spolehnout a teď kvůli ní umře, protože ona jí pomohla za cenu toho, že se jí může něco stát. Tehdy si uvědomila, že se na nikoho nesmí spoléhat a musí myslet jenom na sebe. Byla v transu a pak ji přemohlo jakési šílenství, kdy začala křičet a ztratila svým způsobem vědomí. Nepamatuje si přesně, co se stalo, ale málem ji to zabilo. Když přišla k sobě, ležela v troskách domu. Vypadalo to, jako by byl zbourán před sto lety, protože po něm zbylo jenom pár základů. Byla šíleně zesláblá, opravdu jí to málem stálo život, protože při tom vypotřebovala úplně všechnu magickou energii. Rychle se však odplazila do nějaké postranní uličky, kde usnula. Probudila se až druhý den, kdy všichni lidé hledali viníka téhle vraždy. Byla pořád slabá, když se za ní náhle objevil někdo v kápi. Lekla se, ale neutekla. Promluvil k ní mužským hlasem a zeptal se jí, jestli to udělala ona. Když kývla, chvíli mlčel, dokud se nezeptal. „Chceš jít se mnou? Tady by tě maximálně upálili, protože neznají kouzla. Je to na tobě.“ Nevěděla, co říct, protože nechtěla, aby to dopadlo jako tady. Když se podívala na lidi, kteří vyvolávali smrt někomu, koho podezřívali, otočila se zpátky na muže, který už však odcházel. Byl už velmi daleko, ale nakonec se rozhodla, že se vydá za ním. Snažila se běžet co nejrychleji, ale byla pořád zesláblá. Dostala se z města, kde stál a čekal na ni. „Ano. Půjdu s tebou.“ Řekla vyčerpaně a on přikývl. Stáhl si kápi a pousmál se na ni. „Jsem Reizo. Jsem člověk, který dostává nabídky práce s cílem někoho zabít. Žiju jako odpad, šelma, netvor. Jsi si jistá, že se mnou pujdeš?“ Zeptal se jí a když kývla, usmál se na ni. „A jak se jmenuješ ty?“ Zeptal se jí nakonec. „Já jsem...“ Chvíli váhala, protože nechtěla, aby někdo znovu pošpinil její jméno, které jí dal její pravý otec. „Jsem Rion.“ Usmála se. Reizo kývl a šel na západ, kde byl cíl jeho nynější práce, se kterou mu měla malá Rionel pomoct...
4. Kapitola – Jsem Nikdo
A tak začala od nuly. Uzavřela všechny své city někde hluboko ve svém srdci, které se zmenšilo. Stal se z ní nemilosrdný člověk. Byla tichá a odtažitá. Stal se z ní vrah ve tmě. Učila se od Reiza všem jeho způsobům, jak se tiše za někým přikrást a zabít ho. Spolu vždycky vzali práci, kterou by jeden nezvládl, a vraždili. Žili ze dne na den, nic si neplánovali a jenom cestovali po světě. Žili s vědomím, že můžou klidně druhý den zemřít a také věděli, že by pro sebe nic neudělali. Kdyby byl jeden v nebezpečí, ten druhý by v pohodě utekl. Zahodila Rionel za hlavu a stala se Rion. Od té doby nikomu nevěřila a žila jenom pro sebe, na nikoho se nespoléhala a s nikým se nesbližovala. Jednou však osud chtěl, aby zemřela. Když byli opět na cestě za prací, nečekali, že jejich cíl bude tak silný. Byli to dva mágové, kteří věděli, že jsou na ně najatí vrahové a byli připraveni. Strhla se veliká bitka, která trvala neskutečně dlouho. Rion v ní začala spotřebovávat čím dál tím víc magické energie, což se nestalo poprvé. Její soupeř měl katanu, a když se pokusila o riskantní útok, nevyšel jí a on jí sekl od levého ramene, ke kostrči, chytil ji za krk a podržel si ji, aby mohl dokončit sek až k jejímu pupíku. Vykřikla a věděla, že jí zbývá síla na poslední útok. Na tuhle chvíli ztratila vědomí, ale pamatuje si ten zděšený výraz v Reizově obličeji, když na něj nebrala ohled a vybuchla ve svém šílenství. Když přišla k sobě, opět poznala, že jí od smrti dělil jediný vlásek. Viděla, co udělala. Zabila všechny tři...i Reiza. Jednoho by šokovalo, že nic necítila. Žádný smutek, zlost, lásku, prostě nic. Jenom se postavila a podívala se na jeho mrtvé tělo. Strávila s ním zhruba šest let a i utvořila svojí osobnost takovou, jakou chtěla. Bezcitnou. Otočila se k němu a vydala se pryč. Věděla, že s tímhle musí skončit. Není dost silná na to, aby tuhle práci zvládala sama a proto musí najít společnost jiných mágů. Slyšela o jednom cechu, který byl prakticky nový. A tak se vydala najít ho. Bylo jí kolem sedmnácti let, když se konečně dostala do jeho budovy a nechala si udělat jeho černou značku na pravou lopatku.
5. Kapitola - Nový začátek?
To se takhle potká železná drakobijka, bleskový drakobijec a malá bohobijka....Zní to jako začátek špatného vtipu? No, přesně tak to začalo. Tři mágové, kteří by se za normálních podmínek ani nechtěli seznámit se za uplynulý rok v cechu poměrně sblížili. Alespoň v rámci možností teda, neboť to ani jeden z drakobijců doteď neuměl. Událo se toho poměrně hodně, pár misí, hodně tréninků...výchova exceedů...všechno jí dalo pořádně zabrat. ALe i tyto zkušenosti Rion dokázaly posílit a trošku změnit. Už není taková nezkrotná šelma a dokáže mluvit i s jinými lidmi než jen s bleskovým. Takže kdo ví? Třeba je tohle ten začátek po kterém snila?
